Když už jste na Zélandu jsou tu věci, které patří do TOP listu a neměli byste si je nechat ujít! Jednou takovou věcí je i Tongariro Alpine Crossing! Je velmi oblíbený už jenom z toho hlediska, že jeho schůdnost dá se říct, že je “hodně jednoduchá” – většinu času jdete po upravené cestě a stoupání je ze začátku mírné (ale jen ze začátku). Vzhledem k tomu, že trek je od Aucklandu velmi vzdálený, vstávali jsme velice brzy a s partou vyrazili po 5 ranní. Většina po cestě spala a zatím nabírala energii, kdežto já cestu (cca 350 km) odřídil. 🙂 Na místě jsme se rozmýšleli jakou trasu jít, protože nám ujel autobus, který by nás odvezl na druhý konec a my bychom šli celý trek z druhého konce zpět na start, museli jsme tedy zvolit jinou alternativu. Nakonec jsme se rozhodli jít do půlky k jezerům, a pak zpět.

2017-01-12 10.00.06

Počasí vypadalo ideálně na procházku, nepařilo sluníčko a ani nepršelo. Šlo se dobře a zatím jsme se seznamovali s Andiným kolegou z práce, který pochází z Itálie a vůbec nevěděl do čeho ho Andy nalákala, protože on sám nemá žádné sportovní oblečení, a tak vyrazil v teniskách džisce a úsměvem. Jenže jak jsme šli výše a výše začalo přituhovat a mezi horami vznikaly úzké průchody a vzduch se tam ještě zrychloval. Dostali jsme se až k hřebenu, kde vítr foukal tolik, že jsme se ani neudrželi na nohách a museli pokračovat po čtyřech a přidržovat se skal. Když už jsme se blížili k poslednímu vrcholu (což jsme v té chvíli ještě nevěděli) Ital v džisce to vzdal a že půjde zpět do aute a my máme pokračovat, byla totiž zima a chvílemi námi procházeli mraky a on neměl nic nepromokavého.

My nakonec pokračovali dál a za dalším vrcholem přišla ta nádhera – najednou vítr odfoukal všechny mraky, vylezlo slunce a měli jsme krásný pohled na celý horizont – další z mých oblíbených “horizont orgasmů”!

P1100036_PANORAMA

Dali jsme si tam pauzu, něco pojedli, poskákali, vyfotili se asi na 150 způsobů, otočili to a vraceli jsme se zpět. Když v tom se zase zatáhlo, ale tentokrát víc a začalo nehorázně foukat! To by už stačilo říkal jsem si, ale do toho všeho začalo pršet – déšt s rychlostí větru byl při dopadu jako jehličky, bylo vidět asi do 5 metrů a my se museli dostat k autu, které bylo 3 hodin daleko! Pokračoval jsem trochu v předstihu a čekal na holky u rozcestníku. V dálce jsem viděl, že se jdou někam fotit, ale po 5 minutách se pořád nevracely! V tom jsem dostal strach jestli je vítr nevzal z hřebenu dolů a vyšel je hledat! Nikde jsem je neviděl najednou jsem uslyšel: “Peťoooo!”. Tak jsem začal mávat, aby mě viděly a už se v dálce někdo z mlhy přibližoval, ale skoro nic jsem neviděl, byl tam strašně úzký přechod, kterým se museli vrátit! Byly to holky – jsou v pořádku – uklidnilo mě to a nejen mě, protože se ztratily, jak se nedržely cesty a nevěděly kde jsou a když tam není signál bylo to nebezpečné! Naštěstí vše dobře dopadlo a my pokračovali dolů v cestě, kde fučelo ještě více než při cestě nahoru, ale k tomu všechno bylo od deště více kluzké, tak jsme se drželi za ruce a pomalu sestupovali a všem se nám udělalo mnohem lépe, když už jsme byli z nejhoršího venku.

2017-01-12 14.23.14

Naneštěstí celou cestu zpět vlastně už pršet nepřestalo a my se k autu vrátili úplně promočení, krom teda pod mou bundu se nic nedostalo (bunda co sem si koupil nedávno ve Švédsku tedy byla konečně otestována a jsem s ní spokojen)! Všichni jsme byli vyřízení, tak jsme se převlékli do čistého, suchého a pořádně se zahřáli v autě. Chvilku odpočali a vyrazili jsme zase zpět do Aucklandu, kam jsme se dostali něco po 10 hodině večer a všechny jsem rozvezl do domovů a šel také rychle spát.

2017-01-12 12.21.52

Takový byl teda Tongariro crossing opět velmi těžký, náročný, ale pro mne opět krásný a hlavně ukázka toho, že když člověk obětuje na Zélandu trochu sil, dostane to několikrát zpátky krásami, které uvidí!