Název „expedice“ hned v nadpise není „jen tak“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naše výprava totiž vezla auto značky Mercedes expedičního klubu z Brna do Norska, neboli abych to uvedl na pravou míru, za to, že jim ho dovezeme na určité místo v určité datum, si s ním do té doby můžeme jezdit dle našeho uvážení.

Auto mělo 9 míst k sezení a naše uskupení se nakonec ustálilo na 5 členech i se mnou (avšak já mohl jen část – musel jsem jít svědčit na svatbu). Celou výpravu, tak nějak zařizoval Tom (alias Gandalf), který oslovil Toma (Gardelku), který dále oslovil Jirku a Sašu (Mixovi) no a nakonec jsem do celé skládačky „zapadl“ já.

Auto jsme převzali dosti špinavé, takže než jsme ještě vyjeli, bylo potřeba jej aspoň trochu „odšmudlat“, čehož se Tom zhostil! Pak jsme do auta naházeli tašky plné müsli tyčinek, hroznových cukrů, piv a v neposlední řadě spodní prádlo na výměnu alespoň jednou za 4 dny. 😉 Když nad tím tak přemýšlím, tak si nějak nepamatuju, že bychom se někde dostali ke sprše kromě teda toho, když kluci skočili do jezera.

No ale vraťme se k výjezdu! Všechno a všechny jsme nakonec pobrali, kdy poslední byl Gandalf v Brně a jeli jsme vstříc zdolání „bájné“ dálnice D1, a pak i pod dohledem kobry 11 dálnic v Německu. Všechno šlo jako po másle, a ještě jsme si zašli na benzínku i něco dokoupit.

Po cestě už se vytvářeli i první odpadlíci, co si šli zdřímnout, a pak i ti co si s nima dávali seflíčka! 😀

S velkým předstihem jsme dojeli do přístavu v Rostocku a člověk by si řekl, jak nám to všechno dobře vychází! A to by byla velká chyba tohle říct nahlas -možná to i někdo řekl, těžko říct co nakonec přivolalo ty, no strašné VĚCI!? Kluci se šli projít a se Sašou jsme zůstali u auta a protahovali se po dlouhé jízdě. Po nějaké době, když se dostala na druhou stranu auta, říká: „Já něco slyším tady…jakoby takové syčení..“. Problém byl tu, ale s chladnou hlavou jsme začali hledat rezervu. Vyskládali jsme celý kufr na zem, a pak jsme zjistili, že: „Je pod autem“. Kdosi zvolal.

 

Jenže jak ji dostat dolů? Naštěstí Jirka už to někde viděl a za pomocí jednoho šroubu je tam navinutý drát, který stačilo dostatečně povolit. Mezitím jsme se snažili povolit šrouby kola a dostat ho dolů, jenže ty šrouby ani po půl hodině boje, i když všichni kolem se nám snažili pomoci a poradit se ani šroub NEHL! Rezerva už byla dole, ale pozitivní zpráva to nebyla, protože jsme zjistili, že je měkká! Záložní plán zněl rychle si vypůjčit pumpu a napumpovat kolo a zajet na trajekt a z trajektu stejným způsobem vyjet a dostat se na nejbližší benzínku! Pomohl nám jeden Polák, který měl nožní pumpu sebou, a tak jsme měli skoro vyhráno.

Po doplutí byla benzínka jen kousek od přístavu, jenže byli 2 ráno, byla tedy zavřená, ale kompresor venku běžel, takže jsme měli napůl vyhráno, stačilo už „JEN“ povolit ty zatracené šrouby! Jenže v tom si Tom všiml, že nemá peněženku s doklady, kartami atd. a že ji asi nechal na trajektu!! Jel jsem tam s ním – trajekt už byl samozřejmě v čoudu, a tak se šel poptat do jedné z budov! Po 10 minutách se vrátil šťastnej jako blecha! Tento „kiks“ nám všem po návratu na benzínku vrátil svým geniálním nápadem, čím že to prodloužíme tu páku klíče, abychom ty šrouby povolily! Z poza rohu benzínky Tom volá: „Asi něco mám, ale potřebuju pomoct.!“ Tak jsem k němu přiběhl a tam ležel krásně dlouhý stojan na kola, který byl svařený z trubek – to bylo to, na co jsme čekali!

Rezervu jsme nafoukli, namontovali a namotivovaní tím, jak jsme si s tím hravě poradili, jsme vyrazili směr Oslo. Přes Dánsko i Švédsko jsme jen přefrčeli a v Oslu jsme se chtěli zastavit u Gandalfova kamaráda, ale to jsme ještě netušili, co přijde! Po zastavení už jsme se jen smutně koukali na to jak se ta rezerva co jsme tam dali, vypouští a auto klesá dolů. Tak trochu nás zavalil pocit zoufalství, ale na druhou stranu obrovského štěstí, že se to stalo až před tím jeho barákem. Pravděpodobnost, že píchneme kolo, a pak i rezervu není možná tak malá jako vyhrát sportku, ale velký šance bych tomu taky nedával. No co se dá dělat, musíme to vyřešit. Gandalfův kamarád nám na norském „ebayi“ našel jeté 2 pneu pro naši káru, jenže neměl auto, avšak měl vedle garáže kolo od WV Sharan, který měl naštěstí stejné rozteče mezi šrouby, a tak jsme jeli na jedné pneu pro jiné auto (těch pár km to přece vydrží).

Dojeli jsme k tomu týpkovi, co měl stejné auto, ale už koupil kola nová a tyto prodával. Zaplatili jsme mu, poděkovali, zvedli auto, nasadili (snažili se nesadit) kolo – a tam byl ten další problém, kolo nasadit nešlo disky na těch kolech, co jsme koupili, měly jinou rozteč! To bylo na nás už po dvou dnech fakt dost! „Co teď?“ Říkali jsme si všichni. Rozhodli jsme se kola nechat, protože pneu na nich byly dobré a nám stačilo přehodit pneu z koupených disků na ty původní. (jo v té chvíli jsme si říkali, že to bude brnkačka..) Ale opak byl pravdou! Koupili jsme si na to páčidlo šroubovák rukavice dojeli zpět k tomu kamarádovi a šli na věc..nebudu popisovat co vše jsme dělali…prostě jsme tu starou pneu z původního disku po hodině dostali za pomocí auta, sekerky, koupených věcí a asi 4 shlédnutých videí na youtube! Ale štěstí, které nás po zdolání tohoto životního úkolu zachvátilo, bylo nepopsatelné!

I když to byla „jen“ hodina jednalo se o první pokus, proto to trvalo déle, jenže také se u toho ta pneumatika zničila a při pomyšlení, že bychom nějakým způsobem měli i novou pneu nasadit, byla nemyslitelná. Dalším rozhodnutím bylo naložit všechny kola a disky a nechat půjčené kolo z WV Sharan na nápravě a pokračovat v naplánované cestě a v pondělí se zastavíme v servise, kde nám ty pneu s disky prohodí. Vše se tak stalo, ale ještě jsme měli před sebou neděli, a tak jsme přejeli k dědině Mysuseter, kde jsme se šli večer podívat na vodopády a pak už okolo 2 ranní šli spát do stanu (tato hodina se nám stala nakonec osudná skoro pro každé stavění stanů). Ráno vyzbrojení úsměvem a plní elánu jsme vyrazili na náš první trek!

Počasí nemělo chybu a ty panoramata no sami posuďte! Naše kroky nás zavedli do jedné chaty, kde už na nás čekaly vynikající waffle!

Po posilnění jsme se vydali na cestu zpět, protože už jsme byli poněkud unavení. Cestu zpět jsme, ale vybrali jinou, abychom narazili zase na jinou krajinu. A to byl možná tak trochu kámen úrazu, že jsme tak trochu „zabloudili“ a poměrně hodně si zašli a na první trek jsme si dali docela velké sousto, které mě osobně docela odrovnali nohy, ale to je zase na vině hlavně díky blbým botám. Každopádně vyhlídky jsme měli nádherné!

Přejezd v pondělí do servisu proběhl úspěšně a my vyrazili na cestu zase rezervou plus náhradním půjčeným kolem => víc kol = větší bezpečí! Naše cesta vedla údolími, tunely, také jsme vejeli na jednu horu autem, kde měla být perfektní vyhlídka, jenže zrovna bylo zamračeno a sněžilo, -> ale také jsme se dostali k jednomu pěknému vodopádu – těch ale jak se ukázalo je po cestě milión!

Taky jsme si trénovali Tomovo prohazování vlasů! 😀

Po dalších a dalších vodopádech jsme se dostali k Reinheimenu, kde jsme si sbalili švestky a vyšli na túru, ale bylo zase už okolo půl noci, takže jsme si našli po cestě pěkné místo a zakempili a udělali si skoro Vánoční večeři (rybičky) a s prskavkami!

Další den jsme ráno sbalili věci a vyrazili na zbytek treku, kde jsme po cestě měli potkat Pižmoně, což je zvíře tu se objevující.

Túra to byla zase moc pěkná a došli jsme nakonec až k další chatě, kde bylo teplo a nějaké jídlo a pití na prodej – vše bylo formou svůj servis, takže co jste vzali, napsali jste na papír a poté jak jsme opouštěli chatu, napsali jsme, kolik nocí jsme tam spali, a pak to vhodili do takové schránky a oni nám potom pošlou fakturu na Vánoce mailem (to budou ONI mít tedy pěkné Vánoce). Toma napadlo, že bychom mohli jít zkusit ulovit nějakou rybu do toho jezírka, tak jsme vyrobili provizorní prut s háčkem a návnadou, ale bohužel nechytili jsme ani rýmu! Na té chatě jsme tedy přespali, ale Jirka s Gandalfem neměli ještě dost a ráno jestli v 5 hodin vyšli na vrcholek, který byl na dohled, ale i tak to bylo pár hodin cesty tam i zpět.

Kluci po cestě zpět neváhali a ještě si skočili do jezera a udělali očistu – já na tu studenou vodu prostě neměl, takže jsem je tentokrát nepodpořil! 🙂

No a to vlastně bylo pomalu všechno, pak už nás čekala jenom asi 12 hodinová cesta do Bodo přes noc, odkud mi letělo letadlo do Berlína, odkud jsem pak jel autobusem do Brna atd. Všechno se stihlo a já se musel s děckama rozloučit a nechat je si užívat krásy Norska dále!

S klidným svědomím musím říct, že po téhle expedici se ze mě stal expert na, zvedání auta, výměnu kol a sundání pneu z disku za pomocí sekerky a auta (s nadsázkou). 😉